Shopping centre

Uviděl budovu ,která vypadala jako chrám musela být citil, že do ní chodí denně mnoho lidí a že se v ní děje mnoho emocí, tento chrám byl ale bez chrličů proto možná jeho podvědomí cítil i dost negativního i tak se rozhodl posadit se na nejvyšší místo této budovy a mimo dosah světel sledovat dění pod sebou vnímat tep města dění okolo tak jak to dělal kdysi.

Musela nakoupit. Zjistila že jí došla káva a ona bez ní prostě neudělá ani krok. Rychle na sebe něco oblékla a vydala se vstříc nočnímu obchodnímu centru. Jel nonstop, nechápala to jak někdo může být tak plný energie a stále za tou kasou stát, ale jí se to aspoň hodilo..V jakoukoliv hodinu se mohla rozhodnout že si zajde něco koupit...Možná tak ale taky chodila jestli tam nenajde aspoň známku o své dceři, ale tak nějak v hloubi duše věděla, že ji už nenajde. Rychle doklapala na podpatcích před obchodní dům. Nedala si ale pozor a zavadila o díru v zemi a podpatek si zlomila. "Kruci, proč nikdy neletím." nadala sama sobě a posadila se na lavičku a snažila se botu dát do pořádku.

Musel se usmát tolik lidí tam dole chodilo a nikdo nehleděl vzhůru, to snad uvnitř kázal někdo tak špatný že lidé vcházeli a vycházeli a proč sebou při odchodu tahali ty divné věci z kterých tu a tam koukalo jídlo. Všiml si i drobností tamhle se potuloval imladí tamhle jedna žena právě klopýtla, byl to zajímavý pohled to rozhodně.
Nevěděl ani proč ,ale pohled na tu ženu co teď seděla na lavičce ho fascinoval jako by v ní bylo něco...ale kdo ví prostě jen možná z ní cítil trochu správného vlivu kostela jako musela být tahle stavba... jen kdyby ti lidé okolo vyvolávali podobný pocit. A ne ten pocit prázdna ,který z nich lehce cítil a který se snažili v kostele zaplnit ale nějak se to nedařilo.

Sundala si boty a protáhla si nohy. Tohle jí prostě bylo fakt dáno. Poslední dobou má jen trápení. Nezastaví se a je stále ve stresu. Ani křídla si dlouho neprotáhla, stále je nosí schovaná před světem...rozhlídla se kolem sebe, byl večer a v obchodním centru už nikdo nebyl. Možná jen pár lidí, kteří ale byli daleko a hleděli si svého. Soustředila se tedy a na zádech se jí o pár vteřin později roztáhly obří bílé křídla, lehce průsvitné. Seděla tam s rozbitou botou, křídly na zádech a jen si nadávala jak je hloupá že se jí nic nedaří.

Bílá křídla? Zamrkal aby si byl jistý jestli vidí správně ,ale skutečně to byli bílá křídla. To andělé chodí mezi lidmi po zemi má to snad být počátek konce světa? Ne to by se nerozhlížela spíš se zdálo ,že nechce aby jí lidé viděli. Ale chápal jí i on byl rád když byli křídla venku navíc musela být ztuhlá chvilku váhal zda nemá přistát před ženou, ale rozmyslel si to ,andělská křídla jsou jedna věc velká šedá socha s poněkud zvířecími tvary a křídly už je ale jiný kalibr. Rozhodl se jí jen sledovat ... pokud tu jsou andělé možná tu bude místo i pro chrliče.

Když uslyšela hlas který se přibližoval, rychle je zase schovala. I tahle chvíle uvolnění stála za to... Podívala se nahoru, pohlédla na hvězdy a přemýšlela zda tam někde nahoře není její dítě a nečeká na ni. S anděly je to bohužel těžší...Něco jí ale nesedělo. Tohle centrum znala jako své boty, každou sochu každý centimetr ale toho chrliče si nikdy předtím nevšimla. Ten je tady nový. upřeně se na něj zadívala, jakoby čekala něco zvláštního.

Musel to být zajímavý pohled ona se upřeně dívala na něj on se upřeně díval na ní. Nehnul se stále se tvářil jako socha a sledoval jí až po chvíli se usmál a roztáhl svá křídla. Jen na malou chvíli nechal svá kamenná křídla roztažená jakoby dával najevo že je živí a pak je zase spustil podél a dál seděl nahrbený tak jak to chrliči dělají a koukal se na ní.

Když se pohnul zamrkala jestli viděla správně. V tomhle měste ji už nemůže nic překvapit. Po chvilce zjistila že se opravdu pohnul a nebyl to jen přelud. Zadívala se na něj znovu. Bylo to zvláštní byl prostě kamenný a přitom živý. Popravdě nikdy nikoho podobného neviděla. Chrlič se v Riu často neobjevoval, to tady bylo více démonů a sukub než chrličů. Rozhodně neměla v plánu se vznést za ním, tak nějak doufala že on doplachtí za ní... ale vypadal že se bojí.

Byla to taková zvláštní hra ona ho viděla a věděla že je živí ale neletěla nahoru on věděl, že o něm ví,ale neletěl za ní dolů.
Pomalu se rozhlédl doleva a pak do prava lidí tu bylo málo ale že by si nikdo nevšiml přistavající sochy.... znepokojeně se zvedl a ukázal prstem na lidi okolo...
bál se jich na druhou stranu chrlič co se bojí lidí je chrlič na nic nadechl se proto a s dalším úderem srdce se spustil dolů, dráhu překonal několika máchnutí křídli a načasoval to tak aby na zem dopadl jako člověk. Bezeslova slova si sedl vedle ženy chvilku jen tak seděl a pak pomalu promluvil.
"Bůh s tebou...omlouvám se jestli jsem nějak narušil řád tvého chrámu."

Ani ji nepřekvapilo že k ní přiletel tak nějak to čekala. Bylo to impozantní jak se za letu zmenil. "Pěkný večer přeji...Chrámu? Neřekla bych že obchodní centrum je chrám, ale pro některé možná ano...existují zvláštní lidé. A kde jste se tady vzal?"

"Obchodní centrum? Tohle není chrám zvláštní nikdy jsem neviděl tolik lidí chodit na trh." řekl pomalu a snažil se zapřemýšlet jak musí vypad chrámy když takhle vypadá místo kde se chodí na trhy.
" To je dobrá otázka na kterou není snadná odpověď ale zkusím to. Prostě jsem tohle místo našel z vrchu vypadalo bohaté a bylo tu hodně lidí a hledal jsem oporu, přeci jen dnešní noc jsem si potřeboval pročistit hlavu."vlastně nevěděl co vše jí říct, aleo na byla anděl navíc u ní měl pocit podobný jako u malé možná byla tahle žena nějak vzdáleně příbuzná s nějakou šlechtou. Pokud ano pak byla vůle Boha aby jí tu potkal možná mu pomuže najít nové hradiště.

"Trh? No tohle není trh, to jsou obchody. Desítky obchodů vedle sebe. S oblečením, jídlem, kosmetikou a podobně... proč se mi zdá že jste naprosto mimo?" podívá se na něj. Neví čím to je, možná tím že se zrovna promenil z kamene, možná má ještě zkamenený mozek.
"Tady to není nejlepší místo na pročištění hlavy, většinou je tady plno lidí.. i kdy ted večer je to klidnější."

"Možná proto že jsem tohle místo je poněkud jiné než bych si kdykoliv dokázal představit asi šok."
usmál se ale dál hleděl do země.
" Všiml jsem si všude tu je moc lidí jako by jich přibilo a přitom je tu všude docela čisto a nic tu tolik nesmrdí."
odmlčel se.
"ale máte pravdu pokud tu jsou cechy obchodníků bylo by lepší sedět na nějakém chrámu a hmm jestli je tohle místo pro obchodníky tak chrámi musí být ty velké budovy co jdou až do oblak že?"

Nechápavě ho sleduje, připadá ji že je jakoby z jiného světa...Možná v tomhle světe zakořeněla až dost a tohle jí přijde divné, ale na druhou stranu chrlič..."Chrámy tu rozhodně nejdou až do oblak, máme tady pár kostelů..Třeba támhle." ukáže na jednu menší budovu s křížem. "Obchodní centra jsou větší než kostely...Byť je to nepochopitelné."

"Hmmm tohle je skutečně zvláštní a zajímavé místo..."řekl pomalu pak se na ní zadíval.
"Omlouvám se mé jméno je Santana a hmm vlastně bych se vás chtěl zeptat na jednu věc,kterou jistě můžete odmítnout. Já a mí přátele jsme se sem dostali a ani nevíme jak nikdo z nás tu to nezná a neví jak to tu funguje a jak to tu chodí... myslím ,že bychom všichni byli rádi za nějaké světlo v temnotě do které nás dostal osud..."
usmál se a zahleděl se do tmy.
"Klidně vám to vysvětlím víc,ale ani já popravdě mnoho věcí nechápu."

"Takze doopravdy nejste odsud..tak nejak jsem si to myslela" pohledne na nej, vypadal docela dobre, vubec ne ze by byl z jine doby...obleceni mel moderni..no ale stejne mu veri. Pohledne mu do oci. "Mozna tomu nebudete verit ale taky nejsem zcela z tehle doby, jsem tu jen uz az prilis dlouho...tak s cim bych mohla pomoci?" Mile se na nej podiva, kdyby neco vzdy muze uletet.

"Ne to skutečně ne." podíval se na ní dlouze.
" Hmm pak máme společného víc taky nejsem z téhle doby ovšem předpokládám ,že vy víte jak jste se do tohoto města a roku dostala ,já ani tak ne respektive asi jsem byl moc dlouho kámen..."
rozhlédl se kolem.
"Nechcete se projít nevím jak by někdo tu mohl chápat něco z toho co by z našeho rozhovoru slyšel."

"Já jsem se taky ještě nepředstavila. Elzabeth, těší mě." mile se a něj podívá a poslechne si jeho vyprávění. "Ráda se projdu, teda co mi boty dovolí...momentík." sehne se k botám zlomí oba dva podpatky a z lodiček jsou balerinky. "Takže můžeme vyrazit." zasměje se a zvedne se z lavičky. "Takže kde jste se tady vlastně vzal? To jste se najednou probudil na té budově?"

Musel uznat ,že byla velice praktickou ženou i když na druhou stranu nosit boty co se v nich nedá chodit praktické není,ale aspoň že existuje tahle úprava.
"No v podstatě ano tedy kdybych byl na té budově asi si mě lidé všimnou dřív. Probral jsem se v domě nedaleko odsud spolu s dalšími hmm asi lidmi stejně jako jsem člověk já... moc toho nevíme u mě pamatuji si hradiště vojáky v kovových zbrojích a tak ne tohle a myslím ,že to nebylo tu ...."
podíval se na ní trochu ztrápeně.
"Vlastně obávám se že většina z nás má dost nehezké vzpomínky někdo nás sem dostal a přinutil dlouho spát, naše rodiny jsou dlouho pryč...a mi vlastně nevíme proč tu jsme...a navíc možná někdo tam v domě je za tím vším.... Já vím nedováto smysl vlastně ani mě jenže pokud je něčí vůle ,že máme být tu jenže nikdo z nás neví jak to tu funguje nemáme nic jen prázdnotu uvnitř a víru ,že to třeba dá smysl."

"Lidé v dnešní době jsou nevšímaví, věř mi, nevšimli by si ani něčeho co by se jim změnilo před nosem." zasměje se.
"A kolik vás tam vlastně je? Myslíš že bych se tam někdy mohla podívat, třeba bych vám nějak pomohla..." no jo andělské pudy. "A jak dlouho tak spíte?...Omlouvám se jestli vyzvídám, ale je to docela zajímavé."

"Myslím ,že kdybych se proměnil v kámen před nimi že by si všimli." zasmál se při té představě.
"Určitě by jste se mohla....by jsi se mohla?"
byl trochu zmatený nevěděl jestli jí muže začít tykat.
"No na obě otázky vám musím říct, že nevím nepamatuji si rok kdy jsem se stal kamenem na delší dobu a kolik nás je nevím jestli jsou jak já musel iven protože uvnitř je to ... moc šílené...ale minimálně nás je...."
zamyslel se.
"Sedm."
nadhodil první číslo které tak nějak odpovídalo počtu lidí co viděl slyšel a tak.

"To si nejsem tak uplně jistá. Především dnešní děti, stále sledují telefony a nedívají se ani kam jdou..." na chvilku se zadrhne...děti. Její oči ztratí trošku barvy a posmutní..Tenhle stav chvilku trvá a potom se na něj podívá a jen se usměje.
"Budeme si tykat, myslím že to bude snadnější." řekne s úsměvem a poslouchá ho. "Sedm lidí? To je docela hromada..tolik lidí kteří neví kde jsou...Zvláštní představa."

" Te-le-fo-ny?" podíval se na ní zmateně. Všiml si že se trochu zadrhla při myšlence na děti a vlastně na podobnou chvilku jeho výraz úsměvu povolil také.
" Když myslíš... po pravdě mám pocit, že dneska nic tak snadné nebude." znovu se pokusil usmát i když mu to nešlo tak dobře.
" Jo to je měla jsi vidět co jsme prováděli když jsme uviděli tu věc ,který tu říkáte televize...Nikdo z nás to tu nezná neví co se dá jíst co né kde získat mince...prostě nic a máme tu žít."
chtěl říct, že jsou mezi nimi i děti,ale nechtěl přidávat Elizabeth bolest.
"Ale jestli nám pomůžeš měl bych i já nějak pomoc tobě aby to bylo fér..."
nadhodil.

"No...to ti ještě všechno vysvětlím." usměje se na něj.."Tak co kdyby jsi mě vzal k vám do toho domu a já bych vám to vysvětlila? Třeba by to pomohlo... a televize je skvělá věc. Zábavná a tak." zasměje se...
Když jí ale nabídne pomoc jen pozvedne obočí. "Proč myslíš že potřebuji pomoc?"