Scientists house

Jejich pokusi o osvobození lidi v zrdcadle byli ubohé vlastně málem to zrdadlo spadlo a dík zásahu toho druhého byla žena uvnitř najednou němá.
"No... něco mi říká že čím víc na to budeme sahat tím to pokazíme,ale někdo je tam musel dostat když najdeme toho někoho tak ho můžeme přesvědčit aby je pustil ne?"
Nadhodil myšlenku bál se totiž, že další zásah vůči zrdcadlu by ho rozbil.
Jak tak dumal skoro instinktivně si sedl na látkou pokryté cosi, bylo to překvapivě měké až na hranaté cosi na co sedl a ve stejnou chvíli přestalo zrcadlo ukazovat vše a zůstala na něm jen červená tečka. Leknutím  vzal onu krabičku a hodil jí přes místnost krabička se rozletěla na několik částí a vyletli z ní dva válečky.
Díval se vyplašeně na televizi....dobře nesmíme tady na nic sahat ani sedat ...doufám, že to ty lidi jen někam schovalo...."
řekl opatrně.

Přešel ke pŕedu, aby viděl co to vytahnuti spusobilo, protože najendou neslyšel žádné hlasy. Nepřijemně pŕekvapen zjistil, že je obrazovka černá a najednou kolem něj proletěla divná malá věc. Polkl a prohledl si chlapy. Pak ženu, která byla pŕedtím asi u toho co ty lidi nejspíš zabil.
"Hai..." přikyvl na souhlas víc zarostlému muži, který seděl.
"Třeba žijou ještě," řekl pořád trochu vyděšeně a hypnotizoval černou plochu. Pak vzal ze země válečky a prohlédl si ji v prstech.
"Srdce té věci?" posbiral součástky a snažil se je dát dohromady u čeho si sedl na kožešinu z medvěda.

Oh, slečna z chodby. Otočil se když uslysel její hlas a pozorné si ji prohlédl. V mužském oblečením, ale stále stejné půvabná. Usmál se mile a povzdychl si. Společníci co kdyz to jsou vzpomínky? V té věci? Poškrabal se na hlavě a povzdychl si. Chjooo, co s tím?

"Děkuji, ale stejně se v tom cítím strašně divně. To přece není normální." lehce se začervená a odfoukne si tmavé vlasy z čela a přejde do hloučku mužů a zadívá se na krabičku před nimi. Lehce na přední sklo poklepe prsty. "Umřelo to? Před chvilkou z toho šly hlasy nebo ne?" zamyslí se. Tohle je opravdu zvláštní. Nikdy nebyla moc vědecky zaujatá takže s tímhle si absolutně neví rady. "Co jste udělali aby se ti lidé objevili? Udělejte to znovu." řekne klidným ale přece jen roztřepaným hlasem. "Jeslti jim máme pomoct, tak takhle to moc nepůjde."

Čas na show. Díky kamerám, co minulý rok nainstaloval v domě, samozřejmě skryté kamery a ne do pokojů, není přece prase, aby je sledoval když spí, nyní však zjistil, že se pár jedinců již probudilo. Nebyl si jistý, co by měl nyní dělat. Vědec je mrtvý a zbytek jeho skupiny je někde ve světě, jenom on byl tomuhle projektu vždy oddaný, připravený čekat na to, až se tihle tvorové probudí a započne fáze dvě, ale poté co sám zabil vědce, jeho plány se trochu změnily. Vědec jim vždycky říkal, že pokud by se mu něco stalo, musí někdo jeho práci dokončit, ale to on neměl v plánu. Ne... Tihle lidi mohli za jeho neštěstí. Když byli ještě v roce 1415, sám se zamiloval do jedné dívky, co tam byla jako projekt, zkoumaná a mučená. Jedné noci ji osvobodil a chtěl s ní utéct, ale vědec na to došel a co jiného, než že ji zabil. Jaka pak proměnil v upíra a donutil ho vypnout emoce. Pak vědce zabil a teď byl připravený zničit těmto lidem život. Zase. Někde v hloubi si možná uvědomil, že oni za to nemůžou, ale vinil je, že oni přežili a jeho jediná láska ne. A tomu stačilo, aby je nenáviděl. Posledních pár hodin přemýšlel, co by mohl udělat a pak mu cvaklo. Bude předstírat, že je jeden z nich a pomalu je všechny zničí.
Oblékl se do bílého trička a trochu potrhaných džínsů. Pak si začal trénovat ztracený výraz na oblličeji, ostatně to nebylo tak těžké vždyť přece byl taky z doby, kdy tohle tu všechno nebylo. Obul se, upravil se, aby byl k sežrání, jako obvykle a vydal se ven. Cestu znal. A moc dobře. Kousek od domu se zastavil a pak se rozhlídl. V jedné vteřině tu byl a v druhé byl již za domem. Potichu vlezl zadním vchodem do domu a vešel do obýváku, kde podle kamer zjistil, že tihle jsou. Na chvíli se zastavil ve dveřích a pozoroval je, natolik dlouho, aby si oni mohli všimnou jeho. "O-omlouvám se... Ale kdo jste? Kde to jsem?" Díval se na ně upřeně, ale do svých slov přidal trochu nejistoty.
Pomalu se doošoural k nim a podíval se na televizi. Chudáčci, patrně si musíte myslet, že je to útok z galaxie. Jak naivní... Chvilku přístroj sledoval, jako by sám přemýšlel, co to vlastně je a poté opět zvedl zrak a prohlídl si každého z nich. Pamatoval si je. Všechny. Zavřené v klecích, čekajíc kdy dojdou na řadu, aby s vědcem zkoumali, kolik toho tihle vydrží.

Museli vypad komicky. Před chvíli byli jak tři králové kteří přišli k neviňátku a teď zkoumají jestli je to opravdu budoucí mesiáš, nebo jen obyčejné mimino. Nyní se jejich skupina rozšířila o pannu Marii. No dobrá podle toho jak byla žena oblečena by se jí spíše hodilo přirovnat k jiné biblické postavě. Vlastně ani nevěděl proč má tyhle příměry v hlavě a rozhodl se to neřešit padlo něco co mohlo dávat smysl.
"Vzpomínky v tom.  To je dost možné, proto si nic nepamatujeme, je to tam... Jenže jak to dostat do nás a hlavně jak poznat čí je co?"
zatvářil se zmateně nicméně ona dívka měla dobrý podnět co dělali když se to zaplo poprvé.
"Hmm no nechci to opakovat docela to bolelo, vlastně jsem do toho vrazil a pak se tam objevila žena...Že by to byli mé vzpomínky když jsem se toho dotkl první?"
jestli byl muž s kouřící trubicí a padající muži jeho vzpomínky, vysvětlilo by to ten záblesk potoků krve v jeho mysli.
Jejich hlouček se rozšířil ještě o jednoho člena.
"Nevíme nevíme kdo jsme ani kde jsme ale možná to co hledáme je v tom zrcadle."
ukázal směrem na televizi.

Zachmuřil se trochu na obraz. Pokud tohle maji byt domotané jejich vzpominky tak si radši nechce asi vzpomenout. Koukl na nevého příchozího a mykl rameny. Pak položil na skřiňku víčko. Vše hezky sedělo. Podal tu krabičku mužovi co ní hodil.
"Tady...možná tohle...možná to srdce ještě fungovat," polkl znovu. Zas by se napil, ale to ten stres. Netušil kde je a co se děje ani dokonce kdo je on a to ho dost zneklidňovalo jako všechny ostatní. Možná odpověď ani není v té věci, ale rozhodně jim to snad může pomoct- myslel si. Nevěděl jak by dál mohl pomoct a tak si sedl vedle ale dost opatrně kdyby zas néco měli pokazit. Jeden problém už stačil. Vlastně jich byl spíš hezká hromádka problémů.

I kdyz to je nezvyk zřejmě to zde nosí i ženy, sluší ti to. Usmál se mile. Netuším kdo jsem... ehm... tamtu podivnou šňůrku jsem vytáhl ze zdi. Ukáže za televizí na kabel. Je to divné, nic tu nedává smysl, ani text. Poukáže na své tričko s potiskem "I would bottom you so hard." a povzdychl si. Asi... nevíte jak se čirou nahodou jmenuju... což? Nervozně se zasmál.

"Ještě jednou děkuji." podívala se na něj a lehce se pousmála.

Pomalu došla ke krabičce a vyslechla si všechno co jí onen muž řekl. "Opravdu nevím co by se s tím alo dělat. Ale co kdyby jsi tu šnůrku vrátil zpátky odkud jsi ji vytáhl?" řekne zadumaně a podívá se okolo sebe. "Nejsem si ale jistá jeslti to pomůže..." vydechne a zamyslí se. "Popravdě ani já nevím jak se jmenuju...Jak je možné že si nepamatuju jak se jmenuju a kdo jsem?!" řekne vyděšeně a zadívá se tomu muži do očí, jakoby v nich chtěla vyčíst své jméno. Nebo je to možná tím, že jeho jako jediného tak trochu zná, nebo na ni jako jediný mluví.

"Jake." Představil se. Pozoroval Nica a najednou mu to přišlo smutné, jak je z obyčejné televize úplně mimo. Nechce je vidět, až dojdou že už se nekoupou v řekách nebo kádích, nebo až dojdou na záchod. Ještě topinkovač do toho. Myslel si a zřejmě i vědec, že budou o něco chytřejší. "Já měl za to, že zrcadla vypadají jinak... Odráží se v nich tvůj vlastní odraz, ale co víme... možná někdo vynalezl zrcadlo, co odráží tvou minulost, když se do něj podíváš..." Nad tím se trochu ušklíbl. Jo... to se zatím nestalo... Ale dobrá myšlenka.
Pak se podíval na Sayaku, ale jenom ho přehlídl, protože nevěděl, co by mu tak na to mohl říct. A pak tu už byli jenom ti dva, ta holka a ten kluk. Otočil se k nim, protože mu připadali nejvíce inteligentní, ale jakmile slyšel, že si nepamatují ani vlastní jméno, je trochu smutné, tak se jim rozhodl trochu pomoct. Podíval se na hodiny. Přesně na čas! Uslyšel zahvízdání, chvilku předstíral a rozhlížel se, jako by nevěděl, odkud to jde, nakonec se se zamračeným výrazem vydal ven. Nějaký malý klučina mu hodil k nohám noviny. Pomalu je sebral a vracel se s nimi dovnitř. Bylo to tam přesně. 28.8.2016 Už vidí ty nechápavé pohledy. "Ehm, lidi?" Řekl s pohledem přiraženým k plátku novin a poté jej podal Ari.

Takže dostal srdce té bytosti co žrala vzpomínky vydal. Pevně sevřel krabičku i válečky a přibližil je k tmavé ploše.
" Tak a ted koukej vydat naše vzpomínky nebo to tvoje srdce zničím..."
nic žádná odpovědi skoro to chtěl vzdát,ale přerušil ho Jake s další teorii. Vlastně první divná věc byla že z lidí co tu potkal tenhle věděl jak se jmenuje zvláštní.
"Minulost možná...ale stejně tam nevidíme nikoho z nsá a když jsem všichni tu museli jsme se znát ne?" pak ukázal na noviny, a to bylo moc nevěděl jak je možné dosáhnout takové barvy a struktury papíru, tohle bylo divné a ty písmena na tom co to sakra bylo? Jak je tam kdo dostal,vzal si noviny do ruky celkem hrubě.
"Tohle je divný jako by někdo dokázal psát každé písmeno stejně polovině slov tu nerozumím a hmm že by to bylo kouzlo co ovládá to zrdcadlo třeba když to spálíme..."

Podíval se na skřiňku a pak na obrazovku ale nic se nedělo. Srdce se mu zas rozbušilo když přišlo zas něco nového. Nevzpomínali si na nic. Třeba lidi z toho zrcadla mohli být viděni z jejich pohledu. Pohledu někoho odtud.
"Kouzlo?" zamrkal. Jake mluvil zrozumitelně a dávalo to smysl. Nejspíš má pravdu- řekl si.
"Nevěřím v kouzlo..." trochu se zamračil a zakroutil hlavou. Povzdechl si. Kdyby to bylo zrcadlo tak by v jeho nefunkčnosti asi méli skutečně vidět svuj odraz. Ale tohle bylo matný. Přesto, že moc zrcadel neviděl tak Jakova teorie se mu zdála na místě. Nevěděl odkud bere pocity co už vidél a co ne, ale byl rád alespoň za tyhle instinkty. Navíc zjistil, že si pamatuje jen svý jmeno, ale necítí se na to, aby někomu už mohl nějak důvěřovat i když nikoho iného nemá a jejich osud je spojuje.

Nic se pálit nebude. Uculil se a rychle vytrhl Nicovi noviny z rukou. Vyluštíme co to znamená a potupem času přijdeme na to, kde to vlastně jsme. Zahleděl se do novin, ale netušil kam se kouknout dřív. Jake, že? Zvedl pohled a koukl nejdřív na Ari a pak přeskočil pohledem na Jakea. Přijdeš mi jako... cizák, takže... neumíš to přečíst? Koukl zpět na noviny, nechapal ani ta čísla. Co je to za divná slova? Najednou jakoby mu každé písmenko přeskočilo před očima a dávalo smysl. Rio? Pozvedl obočí zabloumaně. Co je Rio de Ja- Zradila ho výslovnost. Netušil jak to říct.

Poslouchala toho dalšího neznáméh který do místnosti vešel. Jake...Když se snažila si vzít onen papír co jí podával, tak to nestihla. Když se konečně oběh novin zastavil tak přistoupila opatrně k Donniem, i k dyž ještě nevěděla že se tak jmenuje. Naklonila se k papíru a mezi očima se jí udělala přemýšlivá vráska.
"To se mi nějak nezdá..ty písmenka jsou naprosto totožná a není tu žádný dotek pera ani inkoustu. A co ta čísla? 2016? To má být letopočet? Ale to je přece naprost hloupost." snaží se vzpamatovat, ale tak nějak se jí v hlavě rojí snad tisíc myšlenek které nechápe...
Zadívala se opět na noviny a poslouchala Donnieho vedle sebe. "Rio? To je jako nějaký hlavolam? Proč tady nedává nic smysl?" Teď už se opravdu naštvala. Odešla od novin a prostě šla za krabičku a strčila šnůru zpátky do zdi. Bylo tady dost tajemství a další a další se přidávaly, tak by bylo potřeba aby aspoň jedno rozluštili. Na obrazovce vyskočily další lidé a ona s leknutím odskočila.

Podával noviny Ari, jediné dámě v místnosti, ale ten týpek co si myslí, že televize je zrcadlo promítající jeho ubohý život, mu je vzal. Zamračeně si jej prohlídl. Ten půjde jako první...
Pak noviny putovali sem a tam a on jenom přihlížel. Zavrtěl hlavou. "Ano určitě magickou skříňku ovládá kousek papíru, evidentně s letopočtem a nápisem Rio..." Protáhl obličej a rty ztáhl k sobě, ten kluk je zplachovací. Jak jimi pohrdal. Všechny je nenáviděl. Vztek ho pomalu naplňoval. Ne! Musí se ovládnout.
Nechal ty děti ať si hrají na svém písečku a vzal si ovládání. To předstírání, že nic nechápe, ho začalo unavovat, přesto dál hrál svou roli. Opět ovládač položil, přišlo mu, že kdyby televizi zapnul, už by to bylo krajně podezřelé. "Možná bychom se měli podívat po domě, jestli tu náhodou nebude něco, co by osvětlilo situaci... Něco co víme, jak se používá... Možná to bude užitečnější, než kouzelné černé zrcadlo... "

"Přesně co je Rio navíc nevím Jaku ale něco mi říká že letopočet se píše jinak ..."
podíval se na Jaka a ve stejném okažiku se mu v mysli objevilo průčelí jednoho z domů, který někde viděl ano tenhle měl letopočet napsaný římsky ne číslicemi arabů, pravda je že tyhle číslice byli postupně vidět na všem novějším ale i tak možná bylo rio nějakým arabským městem nebo indickým....
" Proč by ji nemohl ovládat navíc nikdo z nás netuší co na tom papíře vlastně je těch málo slov co jsem viděl nedává smysl, jako by někdo upravil pořádek psaní slov ve větě."
nechtěl se toho vzdát, protože co kdyby to byla cesta jak vzpomínky nebo lidi uvnitř osvobodit.
" Pokud tu bude něco co umíme používat tak co pak s ním věci tu jsou strašně drahé,jako by ten kdo tu bydlel měl obrovské množství peněz. Navíc teď jsme našli zrcadlo co drží vzpomínky co když tu jsou horší věci. Rozhodně musíme dávat pozor na pasti a další věci. Někdo s tak velkým majetkem to tu má určitě dobře střežené."

Eh- chmuřil se. Nesnášel být v situaci když nic nechápe. Ale pár kousků měl. To písmo neznal, ale néco mu říkalo, že to očekával. Něco neznámého.
"Mým faktem je...že ta skŕíňka jde k zrcadlu," povzdechne si. Na televizi se nedíval. Bylo mu z ní špatně i když ty obrázky ho fascinovali. Vzal si ovladač a pozoroval ho z každé strany.
"Rio?" v tom mu docvaklo a trochu se zatřepal. "Minna-san..." postavil se. "Nevím v čem to pomáhá, ale vzpoměl jsem si proč jsem tu." prohrábl si vlasy a začal trochu nervozně pochodovat. Kousal si do rtu. "Rio de Janeiro.. hai hai... soka..." mumlal si popod nos. A pak si uvědomil znovu, že není sám a prohledl si ostatní. "Nevím co jsou ta pismena a čísla, ale mé kroky mířili právě sem. Nevím proč jsem právě tady, ale přišel jsem z Nihon do tady," zase ve stresu.

Souhlasím s Jakem a prý že kdo má svaly nemá mozek. Zazubil se vesele. Bez urážky. Mávl ručkama, odhodil noviny a zasmál se. Každopádně... prozkoumání tohoto sídla nám může dát nějaké odpovědi. Zamyslel se nad tím. Chováš se jak velitel skupiny, idiote. Řekl si vduchu a plácl se dlaní do čela. Nejspíš má tohle všechno nějaky bližší význam, proč jsme se tu probrali. Založil si pak ruce na hrudi. Pak mu bleskla hlavou vzpomínka, jako cistý zázrak... Donnie. Mé jméno... Polkl a roztáhl usta v usměvu. Jmenuju se Donnie Moran. Zarazil se a úsmev mu spadl.

Tohle je rok 2016? A pokud je to skutečnost, co když tohle všechno je z budoucnosti? Z budoucnosti ... nejspíš lidské populace.

Snaží se dát si všechny kousky dohromady...A když poslouchá všechny okolo stále to nechápe. Zarazí se ale při zvýšení hlasu Donnieho, teda když se očividně představil a vzpomněl si na to jak se jmenuje. Tak proč si na to nemůže vzpomenout i ona. Vzpomíná si na to co byla, ale jméno jakoby jí zamrzlo v hlavě.
"Budoucnost? Jako že jsme celou tu dobu spali nebo umřeli a teď se probrali? To přece není možné." řekne nevěřícně a v tu chvíli ji v hlavě procvakne i její jméno. Nervozita z ní aspoň trochu spadne. "Donnie, jak je to možné? Vypadá to, že tomu tady rozumíš jako jeden z mála víc než my ostatní." Posadí se na něco měkkého, docela pohodlné a zadívá se na všechny kolem. Je tady zatím jako jediná dívka. To jí docela znervózňuje, kam se jen poděla ta holka z chodby? Na to teď nejspíš není čas. "Takže jdeme prozkoumat ostatní části nebo tady budeme jen sedět?"

Trpký pocit, který se mu vířil hlavou a neposedně útočil na každou čistou myšlenku, která se mu, byť jen na malý okamžik objevila v mysli. Velmi pomalu rozevíral oční víčka, než mu do očí projelo pár slunečních paprsků. Automaticky si dal ruku před obličej, aby tyto paprsky zastavil v šíření zla a skrze prsty nahlížel směrem k oknu, při jehož pozorování se mu přes čelo začala táhnout dlouhá vráska, která jasně značila jeho zmatenost a rozpačitost, vůči prostředí, ve kterém se nacházel. Ostatně, nepamatoval si, že by na nějakém takovém místě skončil a vůbec, jakto, že jsou tu tak měkké matrace a jaktože, že jsou tu taková ... jaké je to správné slovo? Nadčasová okna a jakto... že je jen ve spodním prádle... Všechny tyto skutečnosti si jen zřídka uvědomoval a svým chodidlem tedy nakročil na podlahu, která se zdála být taktéž jiná, než jak si ji pamatoval ve svých představách. Chodidly zabruslil po plovoucí podlaze, než se odvážil konečně stoupnout, div, že se mu nepropadly kolena pod vahou neznalosti. Skoro by dopadl na zem, nebýt příležitosti zachytit se o vnitřní parapet okna.
Vzhlédl opět k němu a začal si prohlížet ten zelený svět, ve kterém se pohybovalo daleko více lidí a především zvláštní technologické vymoženosti a vlastně ani sám neví, jak se mu takové slovo, jako technický objevilo ve slovníku. Přece jenom, nikdy nic takového nepoužíval. Co poznával byla skříň, kterou otevřel a převlékl se do něčeho pohodlnějšího, ačkoliv materiál i střih nepoznával. Bylo důležité, že byl oděn v něčem v čem se cítil a hlavně to zakrylo jeho ... věci. Vyrazil na chodbu, kterou došel až ke schodišti od kterého slyšel hlasy, plno hlasů. "Je tu někdo?" No, samozřejmě, že tu někdo je, jinak bys přece neslyšel ty hlasy, hlupáku. Jeho myšlenky mu dávali těžkou sadu, ale, bylo mu to jedno.

"Budoucnost....2016 hum možná možná....ale ." to by ledacos vysvětlovalo lidstvo bylo schopné se posouvat ,ale proč by všem chyběli roky.
"Dobře kdybychom byli v roce 2016 proč si nic nepamatujeme o tom jak jsme se sem dostali. Já se probral v posteli vy asi také co?"
zamyslel se.
"Je tedy možné že nás někdo uspal a mi jsme spali až doteď? Jestli ano tak první otázka je proč? Proč by to někdo dělal evidetně totiž nás někdo vybral mezi lidmi z dřív a dal si tu práci aby nás uspal a protože tu není když jsme se vzbudili troufám si tvrdit,že se něco nepovedlo. A protože nikdo neměl vysvětlení nejspíš jsme ani nespali dobrovolně."
na něj samotného dopadala tíha těhle slov, je skutečně možné aby je někdo svedl dohromady a uspal.
" A druhá otázka je kdo je ten co to udělal a co z toho má?"

Opřel se u okna. Byt uvnitř ho strašně tisnilo a chtěl strašně moc vyběhnout prostě někam ven.
"Asi by jsme se tady měli rozhlednout ano..." tak už věděl další jmeno. Když už to tak řikali rozhodl se taky, aby nevyčnival přiliš. "Nitori desu... Sayaka Nitori," řekl jak by se mu to moc ani nechtělo jak byl zamyšlen. Poŕád ho zaujalo, že ten chlap co mu bylo špatně pořád mluvil docela moudře. Jak si vše hezky usoudil. "Nejspíš na to jdete správně. Je to ale zneklidňující zjištění," děsilo ho hlavně, že mél po néjakém času v plánu se vrátit za sestřičkou. Sevřelo mu hrdlo když si pár věcí uvědomil a odvrátil pohled k oknu na ten děsivej svět.

Dobře teď mám závažnou otázku, jen pro mou osobu důležitou. Na kolik let vypadám? Uculil se. Prosím neříkejte, že mám přes stovku. Říkal si sám pro sebe v hlavě, i když zrovna tohle byla ta nejmíń podstatná otázka, kterou mohl vůbec dostat z úst. Další závažnou otázkou je to, kdo nás do hybernace dostal... jestli jsme spali tak dlouho jak si myslím, v tom případě, je nejspíš dávno mrtví, lidé nemohou žít tak dlouho, je to fyzicky nemožné. Nejdřív rukama trochu rozhodil a pak prostě plácl dlaněmi o sebe až bylo vidět malé zajiskření. Vylekaně dal dlaně od sebe a prohlížel si je. Co to... to to... eh to...!? Zkoumavě si prohlížel prsty a své dlaně. Jdem prozkoumávat! Prohlásil rychle, strčil si ruce do kapes a dal se na odchod z tohohle proklatého pokoje. osobě si urovnával v hlavě jak je možné, že by měl mezi dlaněmi něco jako blesk. Blbost. Už nějakou chvilku si nepřišel ve své kůži, co se s ním během toho všeho asi dělo? Z toho co bylo než se dostal sem... nepamatuje si ani větu. Jen to, že byl a díky něčemu nebo ěkomu hybernoval a najednou se probral tady.

Pohlédla na Donnieho a podrbala se na bradě a prohlédla si ho od paty až k vlasům. "Já nikdy na tipovačku věku nebyla, ale řekla bych že kolem dvaceti určitě." řekne rozhodně a mile se na něj usměje. Doufá teda že ho to neurazí, protože ona se obvykle v těchto věcech plete. Tedy pletla se. Proboha.
"Mimochodem jsem Ari, když už jsme si na jména vzpomněli bylo by dobré to vědět. Myslím." řekne nervózně a zasposlouchá se do dlouhého monologu. "Nejsem si jistá kdo nám to udělal, ale určitě nebyl zcela při smyslech."
Když Donnie zavelí rozhlídne se po okolních lidech a s rozvahou se vydala vstříc nebezpečí. Jde opatrně a prohlíží si všechno kolem sebe jakoby jí to chtělo ublížit. I velká lampa ji přijde jako vetřelec. "Myslíš že se odsud dostaneme v pořádku?" řekne lehce bojácně a otočí se na Donnieho, toho který má očividně dobrodružství v krvi jako ona, protože ostatní zatím stáli jen na místě a nepohnuli se.

Zarazil se nad tím co řekl Nico... Možná přece jenom má v hlavě mozek. "Myslíš si, že je možné, aby nás někdo uspal na pů tisíciletí?" Zeptal se pochybovačně. Pak jenom zakroutil hlavou a pomalu přešel k dalším dveřím v domě, ne k těm kterými vešel, ale ještě další. Otevřel je a vešel dovnitř. Byla to knihovna, ale to on samozřejmě dopředu věděl. Tohle by těm tragédům mohlo pomoct pochopit, co jak funguje. Sám se začal rozhlížet po knihách, ještě se podíval, jestli šli za ním, ale jinak mu to bylo docela jedno.