Scientists house

"Něco takového ano uspal a nějak konzervoval ano...ale je pravda ,že by ten kdo to udělal bud spal taky a nebo měl někoho kdo žije hodně dlouho."
podíval se přísně na všechny.
"Je možné že ten kdo nám to udělal je tu někde s náma."
jenže kdo by to mohl být,vlastně kdokoliv
" Tak jako tak než se někam rozprchneme měli bychom najít ostatní nebo si myslíte ,že jsme tu takhle všici?"

Vypadal mu tak na 23. Ale to vubec nebylo podstatní, nechápal jak ho to teď napadlo. Sice byl zticha, ale poŕád je poslouchal a tuze nas tím přemýšlel. Rozhodně tu nechtěl už jen tak stát a tak šel za davem z pokoje ven. Jen koukal kolem a snažil se na něco pŕijit. Žeby je skutečně někdo uspal? To mohl byt skutečně jak se už řeklo jen človék bez soucitu a psychopat když konal bez povolení daných osob. Proč vlastně? Netuší co to má bejt. už si pamatoval vše, ale když teď nebylo nic na svém mistě tak mu to bylo skutečně k ničemu.

Taky tak se cítím... myslím, že okolo dvaceti určitě. Zasmál se vesle, prohlédl pokoj a rozhodně, narozdíl od Ari nebojácně se vydal vstříc dveřím, které otevřel Jake. Takové bývaly na hradech, ne? Zamyslel se při pohledu na knihy, což mu připomělo další střípek z minulosti. Knihovna. Prohodil zamyšleně a podrbal se na bradě. Má to se mnou něco společného? Kousl se lehce do rtu, prošel těsně okolo pár polic a pohladil každou knihu po hřbetu. Nevypadá to na nějakou astronomii. Pousmál se a zkoumavě prohlížel s nakloněnou hlavou na stranu texty na hřbetech knih. První světová válka? Druhá? Pozvedl obočí. Asi jsem vcelku rád, že jsem nejspíš chrápal. Zasmál se a pak se narovnal, otočil na Ari a usmál se. Věřím, že se odtud dostanem, tak tomu věř také, spolu to zvládnem, no ne? Mrkl na ní.

Když Jake otevřel další dveře, které vedly do místnosti plné knih prostě tam vešla a rozhlédla se. Nemá cenu se bát, jestli má něco přijít tak to přijde tak či onak. Rozhlédla se s údivem, bylo tu toho tolik. Tak zvláštní názvy a všechno.
Přešla k jedné polici a pohladila několik knih za sebou, byly hladké, některé zaprášené. Zaposlouchala se do hlasu co se linul místnostní. "Války? To snad ne..." řekne lehce vyděšeně, možná je dobře že vše zaspala, tohle by zažít nechtěla. Snažila se v sobě najít poslední kousek odvahy a vydala se k dalším knihám. Jednu otevřela a snažila se do ní začíst, jakoby jí to nějak pomohlo. "Moleku...Molekulární chemie a fyzika? Co to proboha je?" pozvedne tázavě obočí a otočí se na všechny okolo sebe. "Nic jiného než zvládnutí nám nezbývá." řekne teď už klidně a usměje se na něj.

Bylo děsivé, jak nic v tomto domě neleželo pod vrstvami prachu. Vypadalo to udržovaně, ale jak dlouho vlastně spal? Den to asi nebyl, protože by to venku vypadalo asi o něco jinak. Do očí mu vrazí pohled na koště, které bylo nedaleko a tak jej uchopil, snad jako kdyby držel baseballovou pálku, než opatrně začal scházet schody až úplně dolů. Jediné, co ho mohlo prozradit bylo neustálé vrzání dřeva. V uších stále slyšel hlasy neznámých, za kterým se vydával a když byl nejblíže, sunul se podél zdi, než nakoukl přes vchod do knihovny. Ihned se opět skrčil za zdí a jeho dech se mu zrychlil a stal se daleko více intenzivním.
Zavřel na malý okamžik oči, snad aby si uvědomil nějaké své priority, než se odvážně postavil do dveří. "Kdo jste a kde to, sakra jsem?" Pronesl možná s malinkým náznakem bouřlivosti, za kterým se schovávalo vyděšení. Vyděšení ale prolézalo skrze jeho oči, kterým se to nepodařilo skrýt. Jestli ho zabijí, bude to průser.

Zamračil se na Nica. "Tím chceš říct, že ten kdo to udělal je někdo z nás? To nemyslíš vážně?! Ale možná když jsi to tak pěkně nadhodil, jsi právě ty ten kdo to udělal." Oplatil mu obvinění a pak se dále věnoval knihám. Ten týpek ho fakt štve, asi to s ním bude muset brzo ukončit...
Pak jej ale vyrušil nový příchozí, toho si taky pamatoval. Vlídně se na něj usmál, ale nechtěl být ten kdo mu řekne, že je tady jenom jako hokus pokus. Jen pokrčil rameny a otočil se k ostatním. "Našli jste něco zajímavého?"

"Je to možné že to byl někdo z nás." podíval se na něj klidně ,bylo zvláštní že nan ěj Jake tak rychle vylétl a vzal si to jako by skoro vynil jeho.
"Možná nepamatuji si nic,takže pokud bych to byl já bylo by něco špatně. Teda chci říct, že uvěznit tu lidi a pak si to nepamatovat je dost na prd." mluvil klidně vlastně sám musel připustit,že neví jestli to není jeho práce ,ale domníval se že by byl chytřejší a pamatoval si to, navíc tu byl kámen v jeho posteli,ale o tom nikdo vědět nemusel.
Došli ke knihovně tolik knih a v takovém stavu snad nikdy neviděl většina zn ich mu ani nic neříkala. Ale byli ty knihy tak důležité na to z nich něco zjistit by potřebovali týdny,ale možná to byl krok vpřed důležité bylo si uvědomit od koho přišel.

V knihovni se chtěl tvářit moudřeji avšak sotva věděl japonský znaky natož tohle. Byl z ne moc vzdělaného kraje a jako rybař to skutečné moc nepotřeboval když měli z čeho žít u prodeje. Když uslyšel návrh, že někdo odtud muže byt podvodnik tak si jen všechny prohlédl. Jen doufal, že by nemohl byt podezřelej. navíc byl oblečen uplně jinak a chudobněji, ani jen neměl svuj pokoj a probudil se v obyvaku i na hlasy ostatních. Bylo mu divný představit si že někdo z těch lidí co by mu měli spíš pomoct ho mohl právě naopak uvěznit tady.
"Umí nékdo číst ty znaky? Třeba z nich se néco dovíme," povzdechne si. "Možná když je to archiv tak tu bude i néco se starším pismem," snažil se najit néco známejšího i když neuměl číst jenom fakt něco malinko.

Tma. Nekonečné černo obklopující mě samého, zabraňující spatřit mi byť jediný obrys, či tvar. Neviděl jsem postavy, neviděl jsem mé okolí, neviděl jsem nic. Jen černo. Jen temnotu, která mne pohltila, a nehodlala se pustit. Bylo mi chladno: po zádech mi přeběhnul mráz a já se zatřásl. Chtěl jsem se nějak zahřát, ale nebylo čím. Vůbec nic tu nebylo! Měl jsem pocit, že každou chvílí zamrznu. Jak se dostat z té tmy?! Napadlo mne, že bych možná konečně mohl otevřít oči.
Možná to úplně nejlepší nápad, protože po tom, co mě do očí uhodilo silné světlo jsem měl tušení, že jsem právě oslepnul. Několikrát jsem zamrkal, a po pár minutách si mé oči přivykly na světlo. Zašmátral jsem rukama kolem sebe, a prsty chytnul prostěradlo, na kterém jsem ležel. Postel. Fajn. Zdvihnul jsem se do sedu, a opřel se o zeď. Kde jsem to byl? Tohle zdaleka nepřipomínalo mojí ložnici. Tahle místnost ani nepřipomínala nic, co by se v domě, kde jsem pomáhal nacházelo. Musím to tu prozkoumat.
Opřel jsem se o ruce, a bosé nohy položil na podlahu. Ucuknul jsem, protože mě to zastudilo. Na podruhé už jsem se ale opatrně postavil. Málem jsem spadnul na zem. Jako kdybych měl problém udržet rovnováhu.. Jak dlouho jsem pro boha spal?! Udělal jsem několik zkušebních kroků, a oddychnul si. Dobrý, umím chodit, jaká radost. Zamířil jsem k oknu a vyhlédnul ven. Proč se svět zdál tak jiný? Možná jen sním.. Štípnul jsem se, vyjeknul, ale stále jsem hleděl na zvláštní krajinu. Okolí přijde na řadu ale až později. Rozhlédnul jsem se kolem sebe. Postel, okno, skříň.. skříň! Možná bych se mohl obléct, kdo ví, jestli jsou tu lidé. A pobíhat zde jen ve spodním prádle.. je velmi vtipné, ale to mohu uskutečnit jindy.
Skříň byla podivně hranatá. Nikdy jsem neviděl takovou skříň. Vypadala celkem novodobě. Jsem v obydlí někoho bohatého? Proč? Opatrně jsem jí otevřel, a prohrabával se oblečením. Všechno tady bylo tak jiné.. I oblečení. Ale líbilo se mi. Bylo něčím zvláštní, a speciální. Obléknul jsem si bílou.. halenu? Byla taky zvláštní. Na nohy jsem si natáhnul černé kalhoty, které byly hrozně zvláštní, ale jako vršek, líbily se mi. Boty jsem žádné nenašel, takže mi asi zbývá chodit bos. Ale to pro mě nebyla taková neobvyklost.
Už o mnoho svižnějším krokem jsem došel ke dveřím, vzal za kliku a vyšel ven. Ocitnul jsem se.. v hale. Asi to byla hala. Nebo prostě chodba. Nikde ale nebylo ani živáčka. Zapomínal jsem an opatrnost, ostatně, jako vždycky. Prostě jsem se rozhodl otevřít dveře nejblíže k tomu mému. K mému překvapení jsem spatřil dívku. Brečela. Lehce jsem si odkašlal, aby o mé přítomnosti věděl, a zamířil směrem k ní. Neznal jsem jí, a bylo mi celkem jedno, kdo to je. Byla smutná, a byla tady sama. ,,Co se stalo?'' Zeptal jsem se tiše a usadil se na podlahu vedle ní. ,,Mohl bych ti nějak pomoct?''

Pohodlí. To bylo první co začala vnímat a líbilo se jí to. Probudila se s krásnou myšlenkou že jí začíná další krásný den. Proč ji ale nebudí maminka? Kde je maminka? Otevřela velké tmavě hnědé očička a pomalu se posadila v postýlce. Tohle není její pokojíček. V ruce jasně cítila něco měkkého, byl to malý tučnáček. Přitiskla si ho k hrudi. Vůbec nic nechápala, ale právě teď chtěla jenom maminku. Do očí se jí draly szličky, ale v poslední chvíli je udržela. Vylela z postýlky a obula si huňaté papučky, také ve tvaru tučňáků. Tučnáčka si vzala sebou a šla ke dveřím. Natáhla se pro kliku a otevřela dvířka. I když byla dítě a obvykle jí věci bylo jedno, že je jinde jí děsilo. Začala plakat. Hlasitě! "Mááááámiiiii!" Volala pořád dokola a pomalu šla po schodech. Jednou ručkou se držela zábradlí a tou druhou držela tučnáka.

Přijdu si tu k ničemu. Špitl. Molekuly? čehoto? Zatvářil se lehce pobaveně, takový šibalský úšklebek. Krom válek a Molekulárního čehosy asi nic. Vzal nějakou knihu  a začal v ní listovat. Co je to dna? Rozhlédl se po ostatních. D.N.A. Poškrábal se na nose a trochu se zašklebil. Mezi prsty si promnul ušní boltec a nafoukl tváře, pak je vyfoukl, u toho trochu vykulil oči. Zdá se mi to nebo toho je na mě příliš? Prudce zavřel knihu. Je tu nějaká možnost, že nejsme zcela normální? Prohodil polohlasně, avšak spíš sám k sobě. Přecejen není zrovna normální, když člověku zajiskří v dlaních... a to jako doslova a do písmene. Co se tu drlo když spal? Je tu možnost, že... byl něco jiného než je teď?

Už se pomalu uklidňovala. I když čas moc nevnímala, bylo jí jasné, že tu musela sedět hodiny. Seděla u posezení u okna a hleděla ven.

Ty věci venku jí děsily, ale méně než vědomí, že v tomhle domě je tolik nových lidí a nikdo neví co se stalo. Prudce oddechovala a hlavu si opřela o sklo. Její ticho vyrušil něčí příchod. Prvně si myslela, že je to zase ten drzoun, ale podle hlasu hned poznala, že ne. Byl to někdo jiný, nový... Otočila se na něj a chvilku si jej jen prohlížela. Nevěděla jestli by mu to měla říct, ale potřebovala se někomu svěřit. I když tohle je naprosto cizí člověk, cítila v něm takovou trošku oporu, možná tak jenom působil, ale v něčem se jí líbil. Naznačila mu ať si sedne vedle ní, jestli chce. "Takže ty jsi nový. Další z nás... Který naprosto netuší co se nám stalo, probudil se tady, jen pouze se vzpomínkami na svůj starý život." Pronesla jakdyby bez ducha a pak se na něj otočila. Pokusila se vykouzlit něco jako povzbuzující úsměv.

Slyšela ho když se zrovna hrabala v knihách na kterých byly prapodivné nákresy lidského těla. To ji vystrašilo tak raději knížku vrátila zpět do poličky a lehce od ní odstoupila. "Nejsi k ničemu, nikdo tady není k ničemu. Z nějakého důvodu tady každý z nás je." řekne již pozitivněji, teda snaží se znít pozitivně a položí mu ruku na rameno. "D.N.A? To je jak nějaký hlavolam. Co to jsou vůbec za knihy? Jsou strašně divné, v jedné z nich bylo nakreslené lidské tělo, ale zevnitř a hodně dopodrobna! Nechci ani vědět jak to všechno zjistili." zatřepe se znechucením a raději si ještě ohmatá tělo jeslti na ní náhodou nejsou nějaké rány, co kdyby byla jednou z těch díky kterým tyhle obrázky vznikly.
Zaslechla také něco o tom, že by mohl jeden z nich být onen věznitel, ale to se jí zdálo nemožné. Proč by to jen dělal, kdyby si to pak nepamatoval. Ale stejně si každého v místnosti projede pohledem, jakoby hledala nějaký náznak divnosti...Ale oni jsou tady všichni divní!

Jen jsem tam postával, a prohlížel si dívku stejným způsobem, jako ona hleděla ne mě. Nevypadalo na ní nic špatně. Vypadala mile. Ale smutně. Spatřil jsem dovolení, že si mohu přisednout, tak jsem tak učinil. Přemístil jsem se k ní a posadil se vedle.
Nechápal jsem, o čem to vůbec mluví. Nový? Další z 'nás'? To byl nějaký vtip, nebo co se to odehrávalo? Mně se něco stalo? Proto jsem byl tady. Měl jsem tolik otázek, ale vlastně mi na všechny odpověděla. ,,Nový? No, asi ano." Prohrábnul jsem si vlasy, a stále na ní hleděl. ,,Nám se něco stalo?" Zeptal jsem se nakonec překvapeně. Proč by se něco dělo.. Přišel jsem si normálně. ,,Takže bych si měl pamatovat něco více? Myslel jsem, že jsem u někoho spal a zapomněl na to." Přiznal jsem, a oplatil jí úsměv od ucha k uchu.

Posadila se zády ke stěně a nohy si přitáhla k tělu, takhle na něj aspoň dobře viděla. Ještě více odsunula nohy, když si přisedl, ne že by se ho štítila, ale chtěla mu dát prostor posadit se, pak nohy trošku zase posunula dále.
Ušklíbla se nad tou představou. Trochu sklopila zrak a předtsavila is, že je tohle jenom sen, nebo šla spát a probudila se tady. "Jo spal jsi a pak se probudil na místě, které si nepamatuješ, s cizími lidmi, co si taky nic nepamatují a všechno vypadá jinak. A ženy obvykle už nosí kalhoty. Stačilo se dívat jen chvíli z okna." Podotkla. Všechno bylo prazvláštní. "Jsem Liana... mimochodem---"

Chtěl jim něco říct o těch knihách a k čemu jsou. Jenže jeho uši zaznamenali asi něco co ostatní ne.
"Mami?" zopakoval slovo které mu zazvonilo v hlavě. Jeho nohy šly skoro sami nic neřekl ostatním a prostě šel nevěděl proč ,ale nějak mu přišlo že má. Pomalu stoupal za zdrojem hlasu když uviděl malou holčičku na chodbě s něčím co neznal. Chtěl něco říct ale jeho svět se na malou chvilku zastavil, při pohledu na tuhle malou holku se jeho mysl vzpamatovala.

Stál na hradbách nebo spíš v jenom z výklenků hradní věže stál nehýbal se přece nemusel, on tu má jen stát a hlídat v dálce přijížděl kočár stejné znamení jako už vyděl dva draci černý a bílí hůl a meč, kočár pomalu dojel do hradu a on přestal vidět i když jeho mysl citila všechno v tomhle hradě,jeho tělo bylo kamenné,ale poslední na co si vzpomněl byl nápis pod ním. " Santana." To bylo jeho jméno Nico Santana kamenný strážce.

Jeho mysl se vrátila do jeho těla uvědomil si že na holčičku zírá, proto se nervozně usmál.
"Hledáš mamku? No jednu paní jsem viděl má tě za ní Nico vzít?"
navrhl a instinktivně si přidřepl, ono to sice skoro vypadalo jako když rytíř pokleká před králem,ale to ho netrápilo.

"K něčemu tu zajisté jsme," povzdechl si. Na tu knihu so ŕekla co tam je nakreslený se jen zakřenil a rozhodl se že ji asi nikdy neotevře. Asi by mu to pŕišlo docela nelidské. Pak jasně slyšel dětský hlas a jak viděl, že ho slyšel i Nico a už odhcází rozhodl se počkat. Taky proto, aby tu dámu nenechal s tím uvolněnějším člověkem a tím drsňákem co odešel do vedlejší mistnosti. "Vzpomínáte si na váš život slečno?" rozhodl se promluvit víc a přistoupil blíž k Ari. Na néco musejí co nejdŕív pŕijít. Navíc už měl taky hlad natož znovu řízeň a jen si větral volnou otrhanou košili jak mu bylo horko.

Udiveně jsem na ní hleděl, a z překvapení měl pootevřenou pusu. To, že ženy nosily kalhoty mi přišlo nejméně zvláštní. Proč by nemohly? Tam, odkud jsem pocházel, to nikoho nezajímalo. Ale i tak, ženy asi nosily spíše šaty či sukně, než kalhoty.
Teď byl asi ten správný čas vyšilovat, být ve stresu a tak. Přece jen, cizí místo, cizí lidé, cizí okolí. Ale ne. Nevyšiloval, a to jsem byl občas pořádná hysterka. ,,Tak fajn." Přikývnul jsem, jakože chápu, a zazubil se. ,,Jiné místo, jiní lidé. To zní celkem zábavně."
Když mi zdělila své jméno, trošku jsem změnil úsměv. Na potěšený. ,,Těší mě, Liano. Jsem Joseph." Usmál jsem se mile, ale vzápětí zas zamračil. ,,Mám pocit, že máme oba moc dlouhá jména. Takže mi klidně říkej Joe, a pokud ti to nevadí, já ti budu říkat Lio." Mrknul jsem na ní, a trošku se posunul, začla mě tlačit noha.

Po chvíli se tam objevil nějaký starý pán. (Pro ni starý) Pustila se zabrádlí a zastavila se uprostřed schodu. Koulila na něj své očička, které měly asi stejnou velikost jako ten tučnák, kterého si ještě víc přirazila k tělíčku. Když si kk ní poklekl, mohla trošku sklonit hlavu, i tak byl pořád větší než ona. Chvilku na něj jen zírala a poté si utřela slzičky. Natáhla k němu ručičku, což byl asi pokyn, ať ji tam zavede.

Usmál se na malé děvče chytil jí za ruku a i když asi v mírně nahrbený šel zpátky ke skupině.
"A jak se tvoje maminka vlastně jmenuje?" zeptal se ale jestli ta holčička měla stejný problém nebude to vědět, tak jako tak pokud došli ke knihovně ukázal na jedinou ženu v místnosti.
"Není to tvoje mamka?" zeptal se holčičky.

Myslíš, ze se šťourali v něčích vnitřnostech? Nějakej satanismus tady?!



Dobře. Beru to... Zasmál jsem se a rozhlédl se. Zdali nejsem ve snu nebo něčem podobném, protože tahle noční můra se zdá příliš reálná. Jakeu? Uhm, mohu se zeptat... nenašel jsi cestou sem něco zajimavéh? Pozvedl jsem opět obočí a jeden koutek úst do úsměvu. Mám nutkání si myslet, že si myslí..., ze jsme asi nenormální. Kousl jsem se do jazyka a kouk na Nitoriho a Ari. Ta holka není hlupák, nestarej se. Zabrtěl jsem rychle hlavou a vratil pohled k Jakeovi, pak zas na poličku s knihami. Nechápu to... Zabrblal jsem si pod vousy, které nemám a povzdychl si. Možná... je tohle celé osud. Přivřel jsem oči a sklonil hlavu trochu k zemi. Proc nemůžu najít odpovědi? Čím víc se ptám...tím míň mám odpovědí a víc nezodpovězených otázek.

Jí to moc zabavné nepřipadalo. Spíše šílené, ale trošku drobrodružné. Bůhví co tohle všechno znamenalo, le ve skrytu duše ona byla dobrodruh. Díky Bashovi... Trochu jí při té myšlence bodlo u srdce. Sklonil hlavu a dále Joeiho poslouchala. Pobavilo ji že mám moc dlouhé jméno. Vždyť má jenom pět písmen, ale budiž. "Lia se mi líbí." Přiznala upřímně, poprvé se usmála pořádně a upřímně. Posunula se, aby ho mohla aspoň letmo obejmout. Ráda se objímala a teď objetí potřebovala.

"Satanismus? Panebože? NE jen to NE!" řekne nesouhlasně a zakýve hlavou. "Skvělé..." usměje se na něj a potom svůj pohled obrátí na Nitoriho, a nad jeho otázkou se zamyslí. "Popravdě, měla jsem pocit že si nepamatuju nic. V prvních minutách jsem byla jak chodící nic. Ale začíná se mi pomalu něco vybavovat, ale je to tak moc absurdní že si to určitě vymýšlím. Jsem ráda, že jsem si vzpomněla alespoň na své jméno." řekne upřímně, není si jistá jeslti mu má říkat o svém prvotním pocitu, že by místo nohou měla mít spíše jednu velkou ploutev. To by ho asi vystrašilo. Takže si to prozatím nechá pro sebe. "A co vy? Pamatujete si něco? Nebo máte také nepřekonatelnou tmu?" Stále po očku sledovala všechny okolo a snažila se taky všechny poslouchat...Především Nica který dovedl malou holčičku. Maminka a ona? To ani náhodou.

"osud?" zvažoval tu možnost. To zní docela dobře. Třeba by to mohl být osud a méli se právě oni všichni setkat. Naslouchal Ari. Občas se ohlédl, ale snažil se držet pohled na ní. Ne že by to byl špatnej pohled, ale pořád měl pocit, že chce odtud vyletět. Běžel popravdě dost rád. Hlavně po pláži a v lesu. "Chápu," pousměje se trochu na povzbuzení. "Já si vzpoměl na vše kromě toho jak to, že jsem v tomhle domu v tomhle času," povzdechne si. Nechtěl o tom zas moc mluvit. Kdyby tihle lidi byli nějak urozeni tak by ho asi hned odsoudili, prtože nebyl kromě toho že se sem dokázal dostat nijak speciální. Když uviděl, že se Nico vrátil a mél holčičku, trochu mu poskočilo srdce a zazářili mu torhcu oči. Miloval děti. Se svou sestřičkou se často hrával rád nebo ji zpival ukolebabky.
"Kawaii..." pomalým krokem došel k těm dvoum. "Ahoj roztomilá slečno," kleknul si k ni a upravil ji vlasky.

Vyslechla si ho, přišlo jí že něco tají..No vlastně i ona něco tajila, takže mu to nemohla mít za zlé. Na chvilku se od něj odvrátila, stejně šel za tou malou holčičkou. Přišla zpátky ke knihovně a zadívala se na obaly knih...Bylo to zvláštní, sáhla po jedné, docela malé. Podívala se na ni, byly tam obrázky jako pro děti, nejspíš nějaké povídačky nebo pohádky. Na obalu byla krásná dívka s ploutví, která seděla na velkém kameni u moře. "Hans Christian Andersen..." přelouskala na přebalu a zadívala se na obrázek mořské panny. Přišlo jí to tak známé...Zatřepala hlavou a knihu raději zavřela a podívala se po ostatních. Knihu vrátila na své místo v poličce a vrátila se zpět za klukama. Chce vědět co řeší a jeslti by mohla pomoci. "Osud? Nejsem si jistá jeslti je bůh tak moc ironický aby nám tohle napsal jako náš osud. To je dost kruté..." řekne vážně, v její době věřila na boha ale teď si o něm není tak úplně jistá.