Scientists house

Spatřil jsem, jak v jeden moment sklopila hlavu. Chtěl bych pomoci, ale přišlo mi takové nechodné, vyptávat se na něco, z čeho je smutná. Byl jsem ale rád, když se jí na tváři opět objevil úsměv. ,,To jsem rád." Zazubil jsem se na ní a sledoval její úsměv, pořádný úsměv od ucha k uchu. Zahřálo mě u srdce.
Chvilku jsem sledoval, jak se posunuje, když vtom jsem si uvědomil, že mě chce obejmout. Trošku jsem se posunul, aby měla místo a pak jí vtáhnul do pevné objetí. Normálně bych jí asi svým křečovitým objetím rozlámal žebra, ale přišlo mi, že zrovna to Lia nepotřebuje. Tak jsem jí objal, pevně, ale ne zas tak silně. ,,Miluju objímání." Zasmál jsem se tiše, a stále jí držel u sebe. ,,Povíš mi, proč jsi plakala, a nebo to nebudeme řešit?" Usmál jsem se na ní.

Vnímala jeho objetí. Bylo to příjemné, ale ono pravděpodobně asi špatně objímat nejde. Položila mu hlavu na rameno a skrz slzy, které jí opět vytryskly se objevil i spokojený úsměv. Cítila se v bezpečí... spokojená, jako doma, mezi rodinou a přáteli.
A když řekl, že miluje objímání, upřímně se zasmála. "Ty jsi šašek, Joe..." Nemyslela to však zle, nýbrž mile a přátelsky. Pak se jí ale zeptal co se stalo aa ona se zdráhavě odtáhla. Měla chuť to zamítnout, ale když viděla jeho úsměv, pomyselal si, že by to zas nebylo tak špatné, říct pravdu, když jde o Joeiho. "Nevím, jak ostatní, ale já jsem si již začala vzpomínat na svůj život... A nejsou to krásné vzpomínky..." Na chvíli se odmlčela, jako by přemýšlela jaké slova má zvolit nebo spíš co všechno mu má říct.
"Já původně pocházím z jedné malé vesnice v Bulharsku. Jen normální holka - já, maminka a otec. Pak ale mamka onemocněla a my jsme museli začít shánět peníze abychom ji mohly vyléčit. Naskytla se příležitost. Když projížděla okolo královská rodina, otec doufal, že by nám mohly pomoct. Skromně jsme za nimi přišli a prosili je o pomoc.... Souhlasili, ale za strašlivou cenu... Tedy pro mě... Pro otce to byl zlatý důl... Měla jsem se stát ženou jejich syna, později mi řekl, že jsme se mu líbila hned na první pohled a musel mě mít... Musle mě mít" Mít! Chápeš to... jako majetek, ale pro svou maminku bych udělala cokoli tak jsem souhlasila a stala se jeho ženou. Po chvíli odporu, pohrdání jsem se do něj zamilovala a on do mě. Ukázalo se, že není tak nafoukaný snob a já byla ta nejšťastnější pod sluncem a o to ještě více když jsem zjistila že jsem těhotná... Já ale potratila a po druhé...(dlouhá pomlka) porodila jsem mrtvé dítě... Byl to kluk (to už hystericky začala brečet) jeli jsme navštívit specialistu na ženské problémy, abychom zjistili jestli je všechno v pořádku... Ale přepadli nás, vzali všechno aaa oni--- j-jej... (roztřásl se jí hlas a dál už neřekla ani slovo, bylo to moc bolestivé, zračilo se to v jejích očích)" Sklonila hlavu a neukojitelně plakala.

Zasmál jsem se společně s ní. ,,To mi doma říkali často.'' Zasmál jsem se společně s ní, a zamítnul mozku myslet na cokoli spojené s mým domovem, nebo rodinou. Viděl jsem, že jí moje otázka moc nepotěšila. Dokonce se i odtáhla, takže už jsem tak nějak počítal s tím, že možná bude muset odejít. Když mě ale prozradila, čeho se její pláč týkal, pochopil jsem, že zřejmě nevypadnu. Kývnul jsem. ,,Můžeš mi říct, jen co chceš.'' Připomenul jsem jí ještě s jemným úsměvem.
Naslouchal jsem jejímu vyprávění. Bylo to smutné, sakra smutné. Vzít si někoho, koho nemiluje. Bylo od ní štědré, že to dělala pro maminku. Ale i tak to byla velká oběť. Až když se ale její vyprávění dostávalo, ke konci, pochopil jsem, že samotná svatba nebyla to nejhorší. Když jí opět vhrkly slzy do očí, a začala hrozně brečet, rychle jsem se k ní přisunul a opět jí obejmul. Vlastně, držel jsem jí u sebe a nechal jí to doříct, nebo spíše dobrečet. Konec mi neřekla, ale domyslel jsem si, i kvůli jejímu pohledu v očích a jejímu hysterickému pláči.
Tiše jsem jí konejšil, ale ne slovy, jako 'To mě mrzí', nebo 'Je mi tě líto'. Sám jsem moc dobře věděl, že tahle slova nepomáhají, a nikdo je neříká, protože to tak myslí, ale protože se to prostě sluší. Držel jsem jí v náručí, a lehce s ní kolébal. Nebyl jsem moc dobrý v radách, ale chtěl jsem být minimálně její oporou, i kdybych neměl nic říct. ,,Jsem tady, Lio. Dostaň to ze sebe.'' Šeptal jsem, a hladil jí po zádech. Měla za sebou něco, co křehkou ženskou duši muselo naprosto zničit. ,,Zvládneme to společně, jo?'' Pousmál jsem se na ní, i když to pravděpodobně neuvidí. Znal jsem jí malou chvíli, ale byl jsem odhodlán jak budu moct.

Stál tak obyčejně na prahu dveří, které vedli do knihovny, ale bohužel... jak se tak zdálo, ani násada koštěte, kterou třímal v rukách nezastrašila jeho ... nejspíše společníky natolik, aby mu vyzradili, co se to tu sakra děje, a tak mu nezbývalo nic jiného, než jen stát, jako kakabus, tvářit se, jako to nejroztomilejší stvoření na světě a pak jen pootevřít ústa a říct to, co měl na srdci. "Dělejte, jako bych tu nikdy nebyl." Převrátí očima a vydá se pryč. Je jedna věc, že ho někdo ignoruje, ale není na to přiliš zvyklý a teď si i potvrdil, že je to vlastně takový ten druh outsidera, no jasně. Pokračuje dál chodbou, rozhlíží se ze stran a obdivuhodně si prohlíží stěny po jeho bocích. Samozřejmě nemůže přehlédnout ani obrazy, které visí na stěnách. U jednoho se zastaví a začne si jej prohlížet. Vypadá to, jako by na něm hledal nějaký detail, který by ho zavedl do říše, ze které sem přišel, ačkoliv si nemůže vzpomenout, která to byla. Rozhodně, ale z logického hlediska ví, že sem nepatří, a tak pokračuje dále až do kuchyně, kde ho zaujme zrovna sporák. Pootočí knoflíkem a nechá rozhořet jeden z vařičů. Oheň, který září pozoruje svým okem, jako by ho přitahoval a zároveň to vidí, jako nedílnou součást jeho maličkosti. Pootočením knoflíku hořák opět vypne. Prohlíží si každý kousek v kuchyni, než se dostane do koupelny, kde si lehne do vany a hlasitě si povzdychne. "Tohle je jenom zlý sen..." Poví zoufale.

Držela jej za ručičku a v druhé ruce držela tučnáka. Pomalu jej zvedla nad hlavu. "To je tučnák, že? Já to vím!" Oznámila mu hrdě a když se blížili ke knihovně vysmekla se mu a s hlasitým "mami" vletěla dovnitř. Místnost ale byla dále plná cizích lidí a jediná žena uprostřed nebyla její maminka. Tučnáček jí padl na zem a ona si sedla vedle něj. Její obličej se stáhl do velmi tragického pohledu. Začala plakat. "Já chci mámu!"

Na Donnieho otázku jen zavrtěl hlavou, moc ho ani nevnímal, dělal, že si prohlíží nějakou encyklopedii, kde je krásně vysvětlené co je co, posadil se s ní do křesla. Bylo zajímavé číst o věcech co zná podle encyklopedie. "Pojďte se podívat. Našle jsme černé zrcadlo, kterému se jinak říká--- televize. je široce používané jednosměrné dálkové plošné vysílání a individuální přijímání televizního vysílání – obrazu a zvuku do televizoru. Komerčně se začala televize využívat od 30. let 20. století, postupně se dostala do domácností a stala se důležitým zdrojem zábavy a informací. Výrazně přispívá k celkové socializaci lidí takřka po celém světě. ---- Takže to neí žáná černá skříňka co promítá naše životy, ale takhle se zdá se v 21. století lidé baví..." Podotkl a podával knížku Donniemu a Ari.
Poté se zaměřil na malou holčičku. To bylo to nejhnusnější co vědec udělal a dokonce i on měl výčitky, vždyť jí jsou 4 roky. Brečela kvůli své mamě, netušila to, nevěděla že svou mámu už nikdy neuvidí. Pak se ale protřepal. Ne! Jsi přece drsňák a tyhle si to zaslouží. Ale i ta malá holčička? Sklapni! NE! Ty sklapni V hlavě sváděl svůj vlatní vnitřní boj.

"Tučnák říkáš...no tak jo a je to pan tučňák nebo paní?"zeptal se zcela vážně nejspíše to prsotě byla nějaká panenka co má jméno tučnák ať je to cokoliv. Při jednom z mnoha kroků  ke knihovně podíval se na Meriah a na malou chvilku tam stála malá rusovlasá pihatá holčička s dřevěnou panenkou oblečenou do kusů látky
"To je Mili tati a podívej má taky křídla." zaznělo mu v hlavě a on přísahal že na chvilku viděl křídla na panence.
S dalším krokem byla dívka pryč a místo ní šel opět za ruku s Merliah ,která se mu vytrhla a běžela do místnosti. Chvilka naděje byla přerušena dalším pláčem s mírným povzdechem zvedl tučnáka chytil jej ze zadu a jeho křídlem poklepal dívce na rameno.
"Neboj...stejda Nico sice vyděl jen jednu ženu,ale je jich tu víc...Teď,ale musíme strejdovi poradit jak maminka vypadá."
Nico mluvil vyšším hlasem a prostě aktuálně hrál tučňáka ve snaze zjistit kde to dítě má mámu, pro ně pro všechny tohle bylo těžké takže pro tu malou to bez mamky bude přímo nesnesitelné a vlastně to dělal i trochu pro to ,že se mohl koutkem oka dívat na ostatní a sledovat jejich reakce. objev televize tak šel poněkud stranou pro zatím

Sice se věnoval tomu, aby mohl nějak holčičku zaujmout, ale naslouchal Jakeovi. Byl rád, že nakonec to není nic co néco vězní a oddechl si.
"Tady tvůj šlechetný rytíŕ strejda Nico maminku najde neboj se," usmál se mile. Přikyvl na Nica a pohledem říkal, že rozhodně by ji najít měli, Chudák holka. Sám věděl jaké je to přijít o mámu. Hlavně pro dítě. Chytl si Merliah pod paže a zvedl si ji kolem pasu.
"Prozkoumáme tohle tajemné bludiště ano?" ohlédl se za ostatníma a vkročil více do dveří. Nechal Nica jít do vedení, protože při tom jak letěl do koupelny a tak si vůbec nevšiml kudy co vede ani jen malinko.

Jak ji objal, chtěla jej odstrčit, trochu jej bobuchla pěstí, aby se odtáhl (ne moc) ale nezabralo to, držel jí dál a nakonec to vzdala. Nakonec to přece jenom bylo příjemné. Domluvila ap ak jenom palakala Zdály se jí to jako hodiny, co plakala, ale po pár minutách se začala trošku uklidňovat. I když slzy ustávaly, smutek přetrvával. Zhluboka dýchala a pak se přes ten smutek začala usmívat, když jí začlaa kolébat, jako nějaké malé dítě. Rozhodla se hrát s ním a nakonec začala přidávat na rychlosti v kolébání, ani by se nedivila, kdyby se oba vyklopili.
Když na ní promluvil, přivřela oči a pousmála se. "Děkuji, jen --- dej mi vteřinku, prosím." Vstoupila do koueplny, kterou měla společnou s vedlejším pokojem (ne s Joeim s tím vedle) a šla si opláchnout obličej.
Ani se nemusela dívat do zrcadla, věděla co tam uvidí. Tu stejnou tvář, ale přesto neodolala, trochu seo točila, její dlouhé vlasy, tmavé a husté jí dosahoval skoro pod zadek. Pootočila se, aby se dívala zpříma, hnědé oči skryté pod černými řasami. Zamrkala. Prožila jsi horší, tak zvedni hlavu. V paláci jsi taky musela skrývat své pocity. VzpomeŇ si čím ses stala. Jsi Liana Reynolds.
Nahodila úsměv a vydala se zpět za Joeim. "Máš hlad? Možná bychom mohli zjistit, jestli tu najdeme něco co se dá požívat."

Plakala a skryla si obličej do dlaní. Když se k ní opět přiblížil ten pán, odsunula se a vzala is zpět toho plyšáka. Byl tak hebký. Přitiskla si ho k hrudi a pohlédla na něj. Děsil ji, když byl tak blízko. Když se na ni podíval, vyděsil ji natolik, že začala vřískat ještě víc, nakonec se zvedla a před Nicem utekla s jekotem. "Máááámiiiii." Doběhla ke schodkům, kde musela trochu zpomalit, ale i tak se snažila je vyjít co nejrychleji. "Máááámíííííí!"

Naah, den za dnem utíkali jako voda a v tomto sousedství, jako by umřela kočka... No, vidět umírat kočky je zábava. Odporná, falešná stvoření. Můj dům nebyl nijak zvláštní, dokonce i zevnitř. Už ho mám prozkoumané tolik, jako mužské tělo a stejně, nikdy se nenabažím toho pohledu, stejné je to s mým domem, ale ... dlouho už jsem nenačerpala žádnou energii a cítím se nějaká, zvláštně naladěná. Možná by to chtělo zajít do nejbližšího baru a tam čaromluvou svést nějakého fešáckého podnikatele. Ach, skvělá představa, kdyby podnikatelé nebyli pod mou úroveň. Bohyně si zaslouží něco lepšího, než nějaké podřadné otroky. Obleče se tedy a vyrazí ven ze svého domu, který zamkne, pro případ potřeby, ale ... jsem mstitelka, takže stačí jedna drobná chybička a skončíte bez hlavy, bez končetin a možná i s největší pravděpodobností před předností, protože... ráda si hraju. Pokračuji po chodníku na hlavní ulici, během které se samozřejmě zdržuji v částech s největším zalidněním v Riu.
Během své cesty jen tak přemýšlím, kde by ještě na světě mohlo být takové svačinkové údolí v podobě skupin mužů, kterých se stačí malinko dotknout, políbit je a vysát z nich veškerou energii. Zřejmě všude, ale to není podstatné, protože si tady v Riu nemám na co stěžovat. Pokračuji kolem domu, který se nepoužíval dlouhá léta a na malý okamžik se zastavím a ruce složím na svém boku, mezi čímž přešlápnu tak, abych se vahou celého těla opírala právě o svůj bok, mezi čímž se akorát přiopírám o svou nohu, kterou mám nataženou, a tak rozestup mých nohou vypadá jako trojúhelník s delší stranou bé. Nah, matematika, zapomeňte na to. Můj vyraz se stáhne do jistého šibalského prolnutí, které se spojí s koutky mých rtů, které vytvoří výrazný křivý úsměv se kterým se odeberu na příjezdovou cestu toho domku, mezi čímž, ale nepokračuji ke garáži, ale ke vstupním dveřím. Malinko, ale slušně zaklepu na dveře, co kdyby se poštěstilo, ale ... Nijak dlouho to nezdržuji, protože mé démonské já se hlásí o slovo. Otevřu si dveře a proklouznu dovnitř, mezi čímž nechám ony dveře otevřené. Na co, bych je měla zavírat. Na chodbě se setkávám s hlasy, občas někde šustnutí siluety nějaké osoby, ale tím se příliš nezabývám, asi to budou stěhováci, nebo něco takového. Můj výraz se jasně stáčí do znechuceného výrazu. "Bože, netušila jsem, že jsme v sousedství potřebovali sanatorium." Pokračuji dál po chodbě, než se dostanu do jakési knihovny odkud šli všechny ty hlasy. Složím ruce na prsou a projdu dveřmi až dovnitř, kde si začnu prohlížet všechny ty otrávené obličeje. Snažím se dělat, jakože tam vůbec nejsem, ale asi by mě nepřehlédli. "Co vy šprti tu děláte?" Ach, aneb parodie na otázku (vy jste tu nový?).

Převalil se na posteli, trochu se zamračil..bylo to poněkud jiné místo..než to, kde usnul. Tohle bylo nějak měkké, teplé a navíc suché. Otevřel oči a trochu vyjekl...netušil, kde se to vůbec ocitl..všechno bylo jako z jiného Vesmíru." Co to sakra je?!" Značně ho to vytočilo, posadil se rychle..jenže se mu zatočila hlava. Chytl se za hlavu a syknul. Opatrně z postele vylezl, měl na sobě jenom spodní prádlo. Rozhlížel se okolo, jediné co ho upoutalo jako první byla obří skříň..došel k ní a přejel po ní rukou, povrch byl úplně jiný než ten, co znal. Byl to narozdíl od nábytku, co znal...hladký povrch a vůbec neměl po pohlazení třísku v dlani. Rozveselil se..trochu ho ta maličkost opravdu dostala, otevřel ji a s úžasem a taky trochu menším strachem se díval na to oblečení..vytáhl něco a pokoušel se to obléct, ale nějak mu to nešlo a jediné, co se mu podařilo obkect..byly nakonec jenom džíny. Po chvíli se dokonce dostal z pokoje a hned zamířil do dalšího, tiše dveře otevřel... došel k posteli..uviděl v ní..menší postavu, odkryl peřinu..byl to asiat..poněkud menšího vzrůstu. Šťouchl mu do tváře." Heej šikmo očko...kde to jsem ?!"

Zdál se mi celý Jake divný... jsem si jistý, že narozdíl od mé maličkosti nebude taký... vesele divný. Pousmál jsem se nad svou myšlenkou a zakroutil hlavou. Bože... Vzal jsem si od Jakea knihu a chvilku ji prohlížel nez do místnosti vtrhla s hlasitým oznámením malá dívenka a rozplakala se. Bylo mi jí líto. Můj soucit by mi byl někdy záhubou, obzvlášť v minulosti. Le tohle bylo malé dítě a já... měl nutkaní pomoct. Zavřel jsem knihu... která se mé osobě zdála příliš technicky založená. Pánové, nechte profesionální dítě, tedy mě... pracovat s dítětem... tedy s ní a bude vše fajn... Rozhodil jsem rukama a zasmál se. Vy, prozkoumávejte já... budu chůva, hm? Uculil jsem se a šel ze dveří. Kde jsm prudce zastavil. Šprti?

Nečekal jsem, že by chtěla, abych jí pustil z objetí. Ale já to ani neplánoval udělat, protože jsem věděl, že potřebuje objetí. Ať si to myslí, či ne. Lehce jsem se usmál, když sebou začle kolébat, a jak přidávala ona, přidával jsem já. Opravdu štěstí, že jsme neskončili rozpláclí na zemi.
,,Určitě, jak potřebuješ." Usmál jsem se na ní a povolil mé sevřetí, tak aby mohla odejít. Zmizela v jiných dveřích, tipoval jsem koupelnu. Když zmizela, opřel jsem se o okno a hleděl ven. Technicky vzato.. jsem někde jinde s jinými lidmi. Nepřipomínalo mi to Anglii ani v nejmenším. Možná, že tohle pro mě bude osvobození, být od všeh zlých vzpomínek. Ve vesnici to beze mě určitě zvládají. Asi se strachují, kde jsem- ale po čase na mě zapomenou. Nebyl jsem nikdo zvláštní.
Když se vrátila, s úsměvem na tváři, vstal jsem od okna a usmál se taky. Ačkoli jsem na to byl zvyklý, bylo zvláštní být stejně vysoký, možná dokonce nižší jak Lia. Když položila dotaz, uvědomil jsem si, že hlad opravdu mám, a tak jsem s mírným úšklebkem přikývnul. ,,Jo, to by asi nebylo špatné. Před chvílí jsem se vzbudil." Dodal jsem a zamířil ke dveřím pokoje. Vyšel jsem ven, a na chodbě čekal na Liu.,,Kde myslíš, že by mohla být kuchyň?" Pronesl jsem zamyšleně, a pohlédnul na schody. ,,Možná v přízemí." Navrhnul jsem.

Spokojeně si spinkal, jenže ho vyrušil nějaký rozzlobený hlas..otevřel oči a podíval se na Seadricka, jakmile ho uviděl polonahého a k tomu..když se mračil a byl tak blízko...Začal pištět jako malá holka, hodil mu polštář do obličeje, potom i peřinu." Pomoooc...násilník !!" Vykřikoval pořád dokola a házel po něm snad všechno po ruce. Bušilo mu srdíčko jak o život a koukal se na něj jako na svoji vlastní smrt. Držel se na kraji postele a zavřel oči, přesto pokračoval s házením věcí...po chvíli mu však všechno došlo a po ruce už nic neměl.

Nevěděl čeho se to děvče vyděsilo víc jestli jeho nebo toho jak se jí ten druhý snažil chytit do ruk tak jako tak ta malá rychlá potvora nyní brala schody jako kamzík a mizela někde v patře. Do toho ještě přišla další žena s inteligentní otázkou.
"Honíme děcka a snažíme se jim najít mamky."odpověděl s povzdechem a vydal se za malou nahoru jak vycházel schody nahoru a stále slyšel to volání po mamince a zvuk dětských nohou co utíkají znovu byl myslí jinde.

Seděl na své římse a koukal dolů , vyděl několik chlapců jak strkali a kopali do jednoho z nich normální hra se ale rychle  změnila do smršti urážek a ran. Vzlétl a přistál mezi ně  zadunění které jeho přistání udělalo přerušilo všechen boj několik úderů srdce se nedělo nic a pak se děti se křikem mamííí rozutekli, dokonce i ten koho tlouhli se snažil dostat pryč než ho chytli  bílé paže které malého kluka přivinuli k sobě a začali mu ošetřovat rány.
Nico zvedl oči a zahleděl se do tváře rusovlasé ženy

"Neměl by jste je tak děsit."
řekla a usmála se na něj vůbec na ní nebylo znát že se ho bojí.

Nico stál zpátky na schodech a neb není úplně dobré mít vize na schodech neuvědomil si při cestě nahoru za malou ,že už tam schody není zakopl a docela ošklivě spadl a sjel několik schodů dolů.Kde se zastavil

Zamračil se na něj, vypadal jako ženská...první hod ho trefil, to už začal zuřit..tlumeně na něj vrčel a všechno odrážel rukou na bok, takže to dělalo poněkud randál. Když už ta malá hysterka přišla o všechno, co by mohla hodit..skočil na postel, dostal se nad něj na čtyři..zaklínil mu nohy vlastními a ruce mu dal nad hlavu." Šikmo očko...můžeš mi říct, kde to jsem sakra..?! Nebo tě mám snad znásilnit..?"Ušklíbl se škodolibě na něj a olízl si spodní ret.

Začal se kroutit a spustil další vlnu..křiku, který spíš zněl jako dívčí než chlapecký. Když uslyšel, že ho chce znásilnit, vykulil oči a začal ještě do toho vzlykat. Neměl proti Seadrickové síle vůbec žádnou šanci." Pomozte mi někdo...!! Chce mě znásilnit nějaký chlap !" I když křičel dost hlasitě, nevypadalo to, že by tam byl někdo kromě nich..to mu nahánělo strach a pomalu se dostával zase do toho transu, kdy by se mohl přeměnit a začít pustošit všechno okolo jako démon.

Chvíli jsem ještě dál postávala v té místnosti plné šílenců a když se ozval ten postarší muž, který pověděl, že tam nahání děti a hledají jim matky, rozpačitě, ale ... troufale pohlédla na každého z nich. "Takže, nejen šprti a dementi, ale dokonce i pedofilové. Pěkný." Uznalecký pokývne hlavou, než odshora zaslechne pár slov, mezi kterými se naleznou i slova, která zaujmou její smysly. Zavrtí hlavou a v podobě velkého černého kouře se přenese právě do místnosti, kde už se dělo zřejmě něco podivného. Nikoliv pro ni, ale pro chlapce s křivými oči.
Ruce zkříží opět na svých bocích, než hlavu nakloní šibalsky na stranu. "Jsi v Riu, fešáku." Ušklíbne se, než začne pohledem těkat z holčičky na chlapáka.

Souhlasil. No on se zrovna probudil a má hlad, tak to potom Liana hlady umírala, když už je vzbuzená několik hodin. "I když se to na urozenou dámu nesluší, tak jsme často v paláci vypomáhala v kuchyni, dokud na to můj manžel nepřišel. Ale mě to v kuchyni bavilo, možná bych mohl něco zkusit vykouzlit, ale obávám s,e že nevím jak se s tímhle bude zacházet. "
Na jeho otázku, jestli ví, kde je kuchyně, potvrdila, že to skutečně ví. Jakmile vešla, uviděla ještě pořád otevřené šampaňské a dvě skleničky, co vytáhl ten buran, co se jí snažil asi sbalit nebo co... Přešla to bez delšího zdržování a otevřela ten přístroj co tak zvlášťně chladil. Prohlížela si různé obaly, netušíc co je co. Nakonec vše zase uložila zpátky a začala si prohlížet skříňky. "Co si myslíš že jsou lupínky?" Zeptala se Joeiho.

Lekl se. Vůbec nečekal, že ta holka uteče. Pamatoval si děti kolem sebe jaksi...jemnější? Kulil na ní oči. Tŕeba teď s nima vubec nechtěla být a neměla odtud jak utíct takže s za ní néjak nenáhlil. Navíc mu uplně rozpílila uši. Nechápal to ale mél mnohem citlivější sluch a tak se jen skrčil jak znovu začla kŕičet a přiložil si dlaně na uši.
"Kusoo... chibi no baka," řekl jen pro sebe a zatl zuby. Nechal na to tedy Donnieho. I když nevypadal tak zodpovědně jako NIco tak rozhodně vypadal na zábavnej typ který by ji udržel. "Jo...choď ty," ŕekl mu. Pak koukl na ženu. Šla z ní síla. Měl chuť na ní vrčet než ji líbat ruku. A tak docela mlčel jako do té doby než pŕišla holka. Sledoval jak se Nico na néco soustředuje, Vypadal že je hluboko ve své mysli. Pak ale odešel. Po chvilce ho konečně přestalo pálit v uších. Ten kouř byl rozhodně divnej i když chvilku nezvládl vnímat, tohle si všiml. Co se do pekla se všema děje.

Vběhla do svého pokojíčku a zabouchla za sebou dveře. Hledala kam by se mohla schovat a pak si všimla ještě jedněch dveří do vedlejší místnosti. Byla tam koupelna. Rozhlídla se a nakonec si vlezla do velkého prádelního koše, tak akorát pro ni a zavřela se tam i s tučnákem. Byla vyděšená a nechtěla toho děsivého člověka už ani vidět. Ani jednoho z nich.

Zamračil se ještě víc, když neodpovídal..sklonil se víc a zakousl se mu do ramene, ale jenom něžně, aby mu náhodou neublížil. začal na něj tlumeně vrčet. Jeho ruce přechytil jenom do jedné své..volnou rukou sjel po jeho hrudi až k boxerkám a chytil je za kraj, pustil jeho kůži zuby." Ptám se naposled..Kde to sakra jsem ?!" zavrčel na něj hlasitě. Stáhl mu je níž..když, ale uslyšel hlas za sebou, nepouštěl ho a jenom pootočil hlavu. " Ohhh...díky za odpověď, krásko.."

Vykulil oči..nechtěl si to přiznat, ale docela se mu to líbilo...nechtěně zavzdychal a zrudl jak rajčátko. Přestal se jakkoliv bránit a jenom koukal na stranu, aby mu nebylo víc trapně." Pomoc..." Tiše zašeptal, dal nohy k sobě víc, bohužel se mu jaksi z toho postavil kamarád. Nejradši by se hanbou propadl do země, kdyby jenom mohl. " Nechej mě prosím.." zašeptal tiše.

Stále jsem z nich nespouštěla oči a snažila se soustředit na tu tlumenou atmosféru, která tam panovala. Tyto emoce jsem cítila zřejmě jenom já, jakožto sukuba, která je něco jako erotickou bohyní, ale na to kašlete, to je totiž úplně jedno. Zaráželo mne jediné a to chování toho muže. Bylo to hlavně to, že se nechoval jako člověk, to vrčení a podobně. Nakrčela jsem nad tím celé čelo a mé obočí vyprávělo zmatený příběh celého incidentu. Pohled jsem přemístila k tomu druhému. No jasně, děvče, takže... Fuj, toho ať si vezme někdo jiný. "Vlastně, je za co. Vyberu si to později." Pronesla jsem k němu s jistou nesmělostí, protože ... já takové výrazy neznám. Udělala jsem pár kroků dopředu a možná jsem prostoupila, abych viděla více zboku, než jsem se přemístila přesně vedle nich. "Nenechte se rušit, budu se jen dívat." Párkrát jsem zašmikala obočím, jako ten největší zlořád na světě.